WoW

V předchozím díle se Huln zapsal svými úspěchy do povědomí obyvatel Camp Narache. Nyní je však nucen tuto osadu opustit a vydat se Bloodhoof village, kde jej čekají další bezesporu náročná poslání a dobrodružství ...

II.

Z pod roušky temné noci se přede mnou najednou vynořila Bloodhoof village. Tato vesnice byla vybudována na relativně otevřeném prostranství, čímž taurové dali jasně najevo, jak bezpečně se v Mulgore cítí. Dle popisu místních se jedná o oblíbenou zastávku dobrodruhů, neboť je spojnicí mezi Barrens a hlavním městem taurů, Thunder Bluffem. Obchoduje se zde ve velkém s kody a často se tu pořádají nanejvýš populární  závody v  rybolovu.

Mohl jsem pokračovat k vesnici po cestě, ale zvolil jsem cestu Stonebulským jezerem. Přeci jen, noční koupel má mnohdy něco do sebe.

Když jsem vylezl z vody, šel jsem se osušit krátkým posezením u ohně. S mírnou třesavkou jsem sledoval kolemjdoucí taury, právě se vracející z večerního rybolovu nebo krčmy. Jeden z nich, s kopím na zádech a zelenou přilbicí na hlavě se u mě zastavil a oslovil mě :

„Promiňte, ale vy asi nebudete místní, že?“

„Kdepak,“ odvětil jsem. „Jsem dobrodruh právě přicházející z Narachského campu, posílá mě náčelník Hawkwind."

„Takže ty jsi ten pověstný lovec, Huln Highmountain?“ otázal se taur se zájmem. „Je mi ctí, že tě konečně poznávám, mladíku, mé jméno je Baine Bloodhoof a jsem náčelníkem Bloodhoof Village."

Po těchto slovech jsem se zvedl tak rychle a zároveň zbrkle, že jsem ztratil rovnováhu a záhy se svalil opět na zem, obličejem do ohně, čímž mi vzplál můj řídký, avšak pečlivě udržovaný vous. Sedět v přítomnosti náčelníka je  totiž v taurské společnosti považováno za projev pohrdání toho nejvyššího kalibru. Baine se však pouze srdnatě zasmál, popadl vědro s vodou všechnu ji na mě vychrstnul. Opět, zmáčený až po kopyta, jsem poděkoval a s mírnými rozpaky se usadil zpět k ohni.

„Takové fiasko se může v přítomnosti náčelníka stát jenom mně!“ napadlo mne přitom vztekle.

„Tyto formality nejsou potřeba, Hulne," oslovil mě stále se usmívající Baine. „Zde v Bloodhoof Village jsme si všichni rovni, ať už se jedná o prostého rybáře nebo uznávaného šamana. Časem si na to doufám zvykneš,“ dodal ještě. „Určitě máš mnoho otázek, ale ty doufám počkají do zítřka, mám za sebou totiž, stejně jako ty, hodně náročný den. Nyní mě následuj, v krčmě již máš připravený nocleh."

„Samozřejmě,“ přikyvuji a s tvářemi stále hořícími (nikoliv však žárem ohně, do nějž jsem právě spadl), náčelníka následuji.

..........

„Toto je, Hulne, hostinský Kauth,“ prohlásil Baine a ukázal dlaní na taura vedle sebe. Hostinský byl mimořádně mohutný, bylo–li to vůbec možné, ještě mohutnější než Baine. Srst měl černé barvy, dredy téhož zbarvení mu mírně vály v průvanu stejně, jako nesčetné množství copánků visících mu z brady. I přes tento na první pohled divoký zjev se mu v očích zračila laskavost a moudrost.

„Tvůj pokoj je ti plně k dispozici,“ oslovil mě překvapivě vlídným hlasem. „Budeš si ještě před spaním něco přát?“ otázal se.

„Snad jen něco malého k snědku, děkuji,“ odpověděl jsem s úsměvem.

Baine se mezitím s námi oběma rozloučil a otevřenými dveřmi zmizel rychlými kroky do noci. Já jsem vystoupal do prvního patra, abych si prohlédl svůj pokoj.

Místnost byla zařízena skromně, nicméně obsahovala vše, co jsem potřeboval: houpací síť, malý ručně vyřezávaný stolek a židle, obojí vyrobeno z masivního dubu. Stěny byly pomalovány vkusnými malbami legendami opěvovaných zvířat – plainstridera Mazzranacha, vlka Ghost Howla či koda Arra´chea. Zatímco jsem zamyšleně hleděl na tyto malby a přemýšlel o tom, zda stvoření na nich vyobrazená jsou doopravdy skutečná, do místnosti shrbeně vešel Kauth s těžce naloženým podnosem, na němž leželo nádherně vonící pečené vlčí stehýnko se sklenicí studeného mléka a dýmkou naplněnou mou oblíbenou bylinnou směsí.

„Nech si chutnat,“ popřál mi Kauth a s úsměvem vycouval s místnosti.

Svoji pozdní večeři, jsem v rychlosti zhltnul a poté se natáhl se zapálenou dýmkou do houpací sítě, bafaje a přemýšlejíc o náročnosti náplně zítřejšího dne.

..........

Druhý den mě probudil Kauthův vousatý úsměv.

„Přinesl jsem ti něco k snídani,“ prohlásil a položil mi na stolek podnos s mulgorským kořeněným chlebem, ovocem a bylinným čajem. „Až budeš připraven, Baine na tebe čeká u ohniště, chtěl by tě tu trochu provést."

„Díky,“ odpověděl jsem spokojeně, zatímco Kauth posbíral zbytky ze včerejšího večera a s úklonou odešel z pokoje.

Oblékl jsem se do své kožené vesty, zelených kalhot a červeného pláště, přes rameno přehodil vak, na záda připevnil pušku a byl jsem připraven vyrazit. Před odchodem jsem si ještě chvíli prohlížel svůj portrét v zrcadle; můj ohořelý vous ze včerejška jsem si byl nucen oholit, takže jsem nyní vypadal přibližně o patnáct let mladší. S lehce zklamaným povzdechnutím jsem se odvrátil a odešel do náruče právě vycházejícího slunce.

..........

„Dobré ráno, Hulne," pozdravil mě náčelník. „Jaká byla noc?“

„Skvělá,“ odpověděl jsem. „Cítím se, jako bych byl schopen sám skolit celé stádo kodos.“

„Jen se neunáhli, mladíku,“ zasmál se Baine a odfrknul tak důrazně, až se mu kroužek v nosu prudce zahoupal. „Čeká tě perný den, obzvlášť můj přítel Yaw Sharpmane má pro tebe připravený velice náročný úkol, nejdřív bych tě tu ovšem rád provedl.“ S těmito slovy se ode mě odvrátil a vedl mě do stanu po mé pravici.

„Zde, milý Hulne, najdeš mistry nejrůznějších oborů, které našemu lidu slouží jako obživa. Napravo můžeš vidět (otočil jsem se daným směrem) mistra bylinkáře, za ním koželuha, dále kováře, technika a nebo obchodníky s nejrůznějším harampádím.

„Baine,“ ozval se zničehonic postarší sněhově bílý taur stojící nad kotlem v té nejzazší části stanu.

„Á, Pyall!“ rozzářil se Baine nadšeně, načež jsme oba vyrazili volajícímu taurovi vsříc.

„Jak se máš starý brachu?“ zeptal se Baine poplácávajíc Pyalla po širokých zádech.

„Skvěle,“ odvětil Pyall s úsměvem a bylo na něm vidět, jak upřímně to myslí. „Manželce Halfě se dnes narodila černě flekovaná sněhově bílá dvojčata. Jsou opravdu nádherná!“ rozplýval se Pyall pyšně.

„Vskutku báječná novina,“ poblahopřál mu Baine. „Mimochodem,“ dodal, „rád bych tě někomu představil“. „Toto,“ ukázal na mě Baine, „je Huln Highmountain, dle slov náčelníka Hawkwinda mimořádně zručný lovec.“

„Tak lovec?“ zeptal se Pyall se zájmem. „Vida, tvoje schopnosti by se nám mohly hodit,“ prohlásil, mnouc si bradu. „Umíš-li lovit, tak určitě zvládáš i vaření, není-liž pravda?“

„Jisté základy ovládám, to ano," zahučel jsem. "Chtěl bych se zeptat, jestli byste mi nemohl někdy věnovat trochu volného času, kuchařina je totiž mým velkým koníčkem a rád bych se v ní zdokonalil, jak jen to bude možné."

„Ale samozřejmě,“ odpověděl Pyall se smíchem. "Bainův přitel je i můj přítel, holobrádku. Až budeš mít chvilku, zastav se, podívám se jak ti to půjde, připadně ti mohu i vypůjčit nějaké kuchařské přiručky, z nichž je také možno mnoho vyčíst. Nyní mě však musíte omluvit, pánové, práce volá.“

„Ale jistě,“ odpověděli jsme s Bainem jednohlasně. Potřásli jsme si s Pyallem rukou a nechali jej o samotě; ten do kamenné mísy právě rozklepával vejce, pískajíc si při tom.

„Veselý chlapík,“ prohodil jsem, když jsme vyšli ze stanu ven.

„To ano," odpověděl Baine. „Tebe opravdu baví vaření?“ otázal se mě a já cítil, jak rudnu.

„Ano, je na tom snad něco špatného?“ pokusil jsem se o vzdorovitou odpověď.

„Právě že vůbec ne!“ zarazil mne Baine. “Jsi jeden z mála lovců s kladným vztahem k této profesi, kterého znám, což mi přijde absolutně nepochopitelné, neboť využití těchto znalostí v divočině může mnohdy přijít velice vhod. Rozhodně jsem to nemyslel zle,“ mrknul na mě Baine vlídně, pokoušeje se zmírnit mé rozpaky. „Pojď, naše prohlídka ještě nekončí.“

..........

„Toto je místo, kde probíhá výuka spirituální síly našeho kmene, tedy druidů a šamanů,“ zašeptal Baine po vstupu do dalšího ze stanů. „Chovej se tiše, jeden z žáků právě podstupuje náročnou zkoušku z druidismu,“ dodal a podíval se směrem do rohu, kde v tureckém sedu seděli dva tauři, oba oděni v rouchách červené barvy se zeleným listem vyobrazeným na prsou. Byl jsem si jistý, že jsem tento znak už někde  viděl, nebyl jsem si ho však schopen nikam zařadit. Baine zachytil můj upřený pohled a zašeptal:

„Učedníci Hamulla Runetotema, arcidruida našeho kmene. Abys rozumněl, druidismus–„

„Je mezi taury už tisíce let,“ skočil jsem Bainovi do řeči. „Přesněji řečeno od dob velkého Cenaria, který sdělil tajemství druidismu našemu lidu ještě před temnými elfy. Taurové však toto umění ztratili a zpět jej získali teprve nedávno, kdy se Hamull Runetotem stal učedníkem Malfuriona Strormrage.

„Správně,“ odpověděl Baine překvapeně. „Netušil jsem, že toho víš tolik o historii. Nicméně mezi taury je toto umění velice oblíbené a uznávané. Nepřemýšlel jsi někdy vstoupit do řad druidů?“ zeptal se Baine.

„Kdepak,“ odvětil jsem. „Je sice pravdou,  že na první pohled mě toto umění uchvátilo, ale každý druid by měl něco z něj mít v krvi, což já, alespoň podle mě, naneštěstí nemám."

„Na tom něco bude,“ podotkl Baine a zamyšleně sledoval, jak najednou jeden z taurů zničehonic vyskočil na kopyta a začal se radovat. Semínko, které leželo na zemi se náhle proměnilo v strom, jakoby právě vyrostlý ze země. Jeho shan´do (v jazyce temných elfů učitel, mistr) se smíchem vstal a začal tleskat, k čemuž jsme se s Bainem přidali. Učedník, který právě zkoušku úspěšně absolvoval, v rychlosti proměnil strom zpět na semínko a s úklonou a spokojeným úsměvem ve tváři stan opustil, stejně tak, jako posléze i my.

„Náš čas již skoro vypršel, budu muset jít obstarávat nejrůznější věci týkající se vesnice. Na severozápad odsud sídlí mistr lovců, Yaw Sharpmane. Jdi za ním a řekni mu, že tě posílám, jistě spolu najdete společnou řeč.

"Co přesně jsi měl na mysli tím úkolem, který pro mě mistr lovců má připravený?" zeptal jsem se zvědavě.

"Nech se překvapit, Hulne, Yaw ti už potřebné instrukce dá sám."

„Děkuji za vše, Starší –„ začal jsem.

„Nemáš zač Hulne,“ přijímá Baine mé díky. „Hodně štěstí při výuce. Kdybys cokoliv potřeboval, nech mi zprávu v krčmě, Kauth už bude vědět, kde mě má hledat." S těmito slovy se Baine otáčí a odchází směrem na východ.

……….

Yaw Sharpmane byl taur o něco menší než já. Hlavu mu zdobila uhlově černá hříva táhnoucí se až k pasu, na zádech připevněný luk ve tvaru písmene B a v ruce třímal těžkou a nebezpečně vypadající dvoubřitou obouruční sekyru. Po boku mu stál statný bílý vlk, jenž začal při mém příchodu vrčet, ovšem starý lovec jej jediným mávnutím ruky uklidnil.

„Vítej mladý lovče. Jsem Yaw Sharpmane. Jak ti říkají?“

„Huln Highmountain, mistře, posílá mě Baine,“ odpověděl jsem.

„Velice mě těší, Hulne.“ Chvíli si mě mlčky prohlížel, z čehož mi bylo kapánek úzko. Po krátké odmlce pokračoval:

„Jsi zde, abych ti vysvětlil podstatu ochočování zvířat. Vím, že doposud jsi zvířata především lovil, ale již brzy poznáš, že takřka kterékoliv zvíře se může stát jak tvým nejlepším přítelem, tak i nanejvýš účinou zbraní,“ pokračoval Yaw a svoje slova doprovázel důraznými gesty.

„Je důležité, abys, jakožto lovec, následoval tradici naších předků spočívající v boji s  mnohdy ohromujícími výtvory Matky země. V tomto boji může lovec využít jak svých schopností, tak dovedností svého zvířecího přítele; je to v podstatě další krok, který nám taurům, pomáhá splynout s přírodou v jedno, jestli chápeš co tím myslím,“ dodal Yaw.

„Myslím že ano,“ odpověděl jsem lehce rozpačitě, teprve přemýšlejíc nad smyslem toho, co mi právě bylo řečeno.

"Dobrá Hulne. Tvým úkolem bude, chceš-li ovládnout zvířecího ducha, pomocí Hůlky pokory ochočit dospělého plainstridera. Duše tohoto stvoření není tak silná, tudíž se jedná o vskutku ideální cíl pro začátečníky. Budeš–li úspěšný, vrať se zpět ke mně, budeme pokračovat s něčím náročnějším.“

S těmito slovy mi Yaw podal Hůlku pokory; byla dlouhá přibližně patnáct centimetrů, vyrobena z tisového dřeva a zdobena barevnými pery nejrůznějších druhů ptactva.

„Přeji ti hodně štěstí, Hulne. Nezapomeň, spoléhej na své instinkty a rozum a věz, že všechno dopadne dle tvých předpokladů. Je pravda, že mnoho taurů při tomto úkolu již selhalo, v tobě je však cítit velký potenciál a dar Matky země, prostřednictvím nějž úspěchu zaručeně dosáhneš. Nyní jdi."

Se slovy díků jsem přijal Hůlku pokory a vydal se přes most vedoucí přes řeku, ven z Bloodhoof village, do divočiny, kde můj talent čekala jedna ze zkoušek, která bude mít obrovský vliv na můj dosavadní život.