Zrození zapomenuté rasy - kapitola první
Jestli máte rádi čtení příběhů na odreagování od Wowka, nebo vám spadl váš milovaný Mystiq, tak se pusťte do tohoto příběhu. Jeho pokračování bude následovat. Byl bych rád za každé komentáře.
Zrození zapomenuté rasy
Kapitola první - Přepadení
"...proč už si nejdeš udělat večeři, když máš hlad, nemusíš na nás čekat. Říkala jsem ti, že se táta vrátí až pozdě večer, je na lovu u Darkshire. Až přijde, bude už pozdě, měl by ses najíst a jít si lehnout, víš že ráno brzy vstáváš."
A takto to bylo každý den, každý večer. I když mi bylo teprve šest, uvědomoval jsem si moc dobře,
co mě v životě čeká a mnohem dřív jsem pochopil, že ať to bude jak chce, budu muset následovat
svého otce a zajistit rodině zázemí a potravu.
Nebyla to zlá představa, protože vím, že jsem v tom dobrý a že si v pohodě vydělám jak na sebe,
tak na mé přátele a rodinu. Bydleli jsme na kraji Duskwoodu, na západní straně. Jen pár kroků nás
vedlo na vysušenou pláň ve Westfallu. Zákoutí, které lemovala spousta plevelu, náhrobků
a rozpadlých plotů se jmenovalo Raven Hill. Tajemné místo, které mělo nahánět strach. Místo,
kam by neměl vkročit smrtelník. Místo, které bylo od rasy lidí oddalováno a zastíráno co
nejlepším způsobem. Nepochopil jsem proč. Co je na tomto místě tak zvláštního? Nikdy jsem se
nebál. Nikdy.
Nevím čím to bylo, ale podle mých postřehů jsem byl nadměrně vyvinutý. Spíše psychicky. Nebyl
jsem jako ostatní z naší rasy. Nevím vůbec, jak jsem se dostal do společnosti téhle menšiny.
Nevím ani to, zda mám vůbec někde vlastní rodiče. Když na toto téma narazíme
s mými ochránci, rychle se odvrací, aby nemuseli lhát a mlžit. Je jednoznačné, že nepocházím
od nich a oni si to uvědomovali také. Nebyl jsem člověk. Že bych byl vzhledem nějak
vyjímečný mi ale nepřišlo.
Nechodil jsem do školy, i přesto jsem dokonale ovládal abecedu a uměl počítat, číst a psát.
Dokonce jsem uměl i spoustu cizích jazyků a mohl jsem se pyšnit dostatkem informací o celém
světě. Ačkoli jsem na daných místech nikdy nebyl, a nikdo mi nemohl určenou oblast ani zhruba
přiblížit, věděl jsem dopodrobna, co se tam nachází za zvěř, zda je na tom, či onom místě
nějaké nebezpečí.
Díky tomu jsem každý den vstával brzy ráno, abych se stihl nasnídat a splnil očekávání mých
"rodičů" tím, že jsem se vydal do hlubéko lesa v Duskwoodu ulovit nějakého vlka. V tuto dobu jsem začal
vnímat všechno mnohem lépe než ostatní, dokázal jsem někdy i dopředu určit, co se stane, ale
těmito vlastnostmi jsem nikoho nezatěžoval. U naší rasy je to přece normální, ještě mě budou
mít za blázna, že jsem na to přišel až teď, pomyslel jsem si. Neměl jsem pravdu.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Jednoho dne jsem vstával o hodně dříve než obvykle. Vzbudila mě jakási záře. Světlo, říkal
jsem si. Ale za posledních 60 let, co tu "rodiče" žili, se nestalo, aby proniklo světlo slunce
až k nám do krytu. Byl jsem rozhozený. Snažil jsem se chápat už tak sofistikovanou situaci,
ale nešlo to. Musel jsem se jít podívat na vlastní oči. Vkráčel jsem do předsíně, kde voněly
sytě barevné květiny. Široko daleko se právě tyhle nedaly pěstovat, ale u nás jako by se dělo něco
neobyčejného. Něco, o čem mi nikdo nechtěl nic říct. Pomalu jsem šel ven. Mezítím jsem zkusil
zavolat někoho k sobě, kdyby se cokoliv dělo. Přiřítil se můj "otec" a řekl mi:"Utíkej se schovat,
přišli sem temní elfové a nevíme, co tu chtějí. Kdyby se cokoliv dělo, nevylézej a počkej, až
pro tebe přijde někdo ze známých." Nechápal jsem, ale dělal jsem, co se ode mě očekávalo.
Zalezl jsem si do temné skrýše, o které jsem byl přesvědčen, že mě v ní nikdo nenajde.
Za normálních okolností by mě tu opravdu nikdo nenašel, ale setkal jsem se něčím, co jsem nikdy
před tím neviděl. Krčil jsem se v rohu místnosti a poprvé v životě jsem měl strach. Nikoliv
o sebe, nýbrž o mé blízké. Věděl jsem, že bych jim mohl pomoct, ale slova rozkazu mi doznívala
v uších a já cítil, že by nebylo dobré je porušit. Kvůli něčemu mi to "otec" řekl, pomyslel
jsem si. Vypadalo to, že vše utichlo, ale cítil jsem nebezpečí, nechápal jsem proč. Nikdo kolem
mě nebyl a i přesto to bylo tak silné, jako nikdy předtím. Nevím proč, ale měl jsem nutkání
se otočit. Provedl jsem. Za mnou se najednou objevila kočka. Černá, jako náš temný les. Lekl
jsem se. Ovšem mé polekání a odhalení šelmy nebylo tak velké, jak měla ona. Oči se jí najednou
změnily v lidské, přesněji řečeno v elfské. Chvíli jsem nemohl uvěřit tomu, co vidím, ale přede
mnou se tyčila postava temné elfky. Něco zavolala ve zvířecím jazyce a v tu ránu přiběhli tažní psi.
Za chvilku se objevila nějaká další temná elfka. Ptal jsem se, kde jsou mí rodiče. Neodpověděla
na mou otázku, ale řekla: "K naplnění proroctví musíš jít s námi." --> TMA
-----------------------------------------------------------------------------------------------
rozdělaný oheň. Rozhlédl jsem se. Bylo to místo podobné Duskwoodu. Ale domov bych poznal. Nikdy
jsem tu nebyl, ale má předtucha říká, že jsme velmi blízko Hordy a to není dobré. I když jsem sám přesně nevěděl, proč zápasí Horda s Aliancí a do jakého tábora vlastně patřím. Byl jsem sice veden proti Hordě, ale nikdy jsem necítil nenávist vůči žádné frakci. A co víc. Byl jsem víc podobný taurům a trollům než gnómům nebo temným elfům. Přečetl jsem spoustu ilustrovaných knih, kde jsem viděl obrázky všech. A s temnými elfy jsem měl tu čest i teď.
Najednou se mi před očima vybavil nejasný obrázek, jediné co jsem stihl spatřit, byla písmena Ersogwods.
Okamžitě jsem si je spojil. Eversong Woods. Tady jsem. I když mi pořád nedocházelo co dělám právě tady s temnými elfy.
Nemělo by to být sídlo krvavých elfů? To, pokud si dobře vzpomínám, jsou zástupci Hordy. Tábor, který tu byl,
se zde rozprostíral už dlouho, jak jsem usoudil podle výbavy. Zůstat pdo nadvládou Aliance tomuto táboru zřejmě umožňovala nějaká magická aura.
Ale proč jsem spoután, když jsem jejich spojenec? Jako malý jsem byl sice nadměrně inteligentní, ale s mojí
fyzickou zdatností... Byla to bída. Takže na pokus o vyprostění se z pout ani nedošlo. Nemusel jsem se ani moc snažit, abych na sebe upoutal pozornost. Jen jsem zvedl hlavu, už se na mě stráž obracela. Nezdálo se mi ale, že by mi chtěli ublížit.
Spíš si mě vážili. Stál jsem jim dokonce za tu snahu, aby mi donesli jídlo a pití. Hlad jsem neměl, ale
nebyl jsem si jistý, co se mnou bude dál a jestli budu mít někdy v budoucnu čas na to, abych se nasytil.
------------------------------------------------------------------------------------------------
Dojedl jsem. Elfka ke mně přišla a omlouvala se, že mě takhle vystrašili. Rozvázala mě a řekla, abych ji
následoval. Došli jsme do rozpadlé chatrče - tak se zdála na pohled z venku - ale uvnitř to bylo něco
neuvěřitelného. Vše ze zlata a drahokamů. Vzácných materiálů. Usuzoval jsem, že zde bydlí někdo opravdu
mocný a že nebude dobré mu oporovat. Ostatně to jsem ani neměl v úmyslu. Byl jsem moc mladý na to, abych
se mohl hádat s dospělými. Došli jsme na místo. Jediné, čeho jsem si všiml byl červený koberec a něm stojící
soška. Teprve zpoza ní se vynořil jakýsi elf. Elfka řekla: "Prosím" a ukázala na toho elfa. Přistoupil jsem blíže. Elfka pokračovala: "To je on, pane. Jeho výjimečnosti jsem si všimla hned. Uviděl mě totiž ve formě kočky,
když jsem se k němu plížila. A to, jak víte, se nepodařilo ještě nikomu." Já jsem ji zarazil: "Prostě jsem
cítil nebezpečí, nejsem nijak zvláštní, chci domů..." rozbrečel jsem se. Elf ke mně přistoupil a konejšivě řekl: "Příteli, tohle je teď tvůj domov. Objevili jsme v tobě mimořádný talent na všechno. Neuvěřitelné myšlení a schopnost naučit se ovládat síly přírody tak, jako naši druidi. Jen mě něco zaráží Marien (tak se jmenovala elfka, co mě doprovázela).
Kolik tomu chlapci je? Pamatuji si na našeho nejtalentovanějšího druida. Gwaara. Ten své schopnosti dokázal cítit až ve dvaadvaceti letech." "Nevím, pane. Zkuste se ho zeptat. Celou cestu prospal, nebyl čas se o ničem bavit."
"Je mi šest," vypravil jsem ze sebe s kapkami slz na tváři. Elf se ke mně otočil zády a pomalinku šel směrem ke
svému trůnu. "Marien, slyšela jsi to? To může být jedině-" "Ne, to není možné, pane. Se vší úctou si dovoluji říct, že jste se musel splést. Gwaar nás přece informoval, že se objeví až za 100 - 150 let. A říkal to před třemi roky!" "Tím spíš bychom si to neměli nechat ujít. A Gwaarovi vyřiď, ať přichystá speciální výcvikový program tady pro chlapce. Jak ti říkají, příteli?" Vzlykal jsem a nespojoval si myšlenky. Cítil jsem se prázdný. I přesto jsem odpověděl tak klidným hlasem jak to jen šlo: "Dextren."
"Marien, doprovoď prosím Dextrena do jeho nového pokoje a seznam ho s ostatními. V osm hodin buďte oba na večeři. Dej mi vědět, kdyby se cokoliv dělo." "Samozřejmě, pane, dohlédnu na něj."
Bavili se tam o mně, ale já vůbec nevědel o čem je řeč. Proč výjimečnost? A kde? Museli si mě splést, domníval jsem se mylně.
Tedy, upřímně, ne že bych se u nich měl špatně. Celý pokoj pro sebe, jídlo každé 3 hodiny skvěle připravené, ale to, co mi chybělo, byl ten hon, spěch, frmol. Potřeboval jsem se nějak zabavit, abych mohl přestat myslet na rodiče. Nudil jsem se, ale doufal jsem, že mě ten "speciální výcvik" zabaví na dost dlouho. Tu noc před nástupem k výcviku jsem přemýšlel, jaké to bude. Představoval jsem si školu. Nádherně vyzdobené místnosti s lavicemi. V lavicích budou sedět pohodoví žáci a já mezi nimi budu zase vynikat a učitelé mě budou chválit a obdivovat moje nadání. Docela jsem se i těšil. Ovšem moje předtuchy nedopadly ani v nejmenším tak, jak jsem si je představoval. Nebyly jim ani podobné.